že jsou děti agresivní?.....a není příčina také i v nás?

Dnes jsem na ulici viděla velice smutnou situaci. „Maminka“, v návalu vzteku, kopla svého cca šesti letého syna přesně tam, kde to muže nejvíce bolí. Po mém počátečním šoku, mi hlavou proběhla myšlenka napsaná v nadpisu.

Situace byla následující. Po ulici si to špacírují dvě děti. Asi tak čtyř letá holčička a její starší bratr. Sourozenecky se pošťuchují a občas do sebe postrčí. Občas z toho mají i legraci. Za nimi jde jejich maminka. Občas je napomene, pokouká po výlohách a pak, najednou bez jakéhokoliv váhání to přišlo. „Maminka“ nečekaně a dost razantně provedla výkop. Předpokládám, že tak chtěla synka umravnit, aby svou sestru nedráždil. Chlapeček pochopitelně padl k zemi. Následovalo maminčino procitnutí, zvedání synka ze země a odtažení na lavičku, protože nebyl schopen chodit atd. Smutný pohled.

Dokáži pochopit, že každému ujedou nervy. Dokážu pochopit, že se výchova dětí neobejde bez nějaké té občasné „facky“. Ale to, co nedokážu pochopit, je neuvědomění si následku svého chování v případě emočního výbuchu rodiče.

Co mám na mysli? Tak třeba to, aby si každý rodič uvědomil adekvátnost použitého "výchovného prostředku" a zároveň realitu, že svým konáním dítě učí. V tomto případě se dítě naučí jediné. Kopat do někoho je normální.

Díky dnešnímu „zážitku“, jsem si hned vzpomněla na jeden, asi tak rok starý, a bohužel ne příliš lepší.

Byla jsem na veřejných toaletách. Z kabinky se ozýval příšerný dětský pláč s opakujícím se sdělením. „Maminko, já už to opravdu neudělám, prosím pusť mě ven“. Před kabinkou stála maminka, držela dveře a neustále opakovala jedinou větu. „Protože se neumíš chovat, budeš tu na tom záchodě s cizími lidmi tak dlouho, dokud se neuklidníš!“ Dítě pochopitelně bylo vystresované ne jen ze zavřených dveří, ale také nelibé místnosti, tudíž maminčina představa, aby se dítě uklidnilo, byla absolutně zcestná. Tenkrát jsem to nevydržela a snažila se oné mamince vysvětlit, že když už dělá TO, co není normální a já s tím vůbec nesouhlasím, neměla by to provozovat na veřejném místě. „Odpovědí mi bohužel byla sprcha nadávek a poučení, že ONA si své dítě bude vychovávat podle svého. Je to její dítě a já ať se starám o své…..“

A co si nejspíše dítě odneslo z tohoto zážitku? Třeba to, že až se bude někdy v budoucnu ve škole s kamarádem pošťuchovat či prát a bude-li mít navrh, jednoduše jej na ten záchod zavře.

Mám pocit, že tomuto chování, my rodiče, pak v ředitelnách a na třídních schůzkách, říkáme šikana....

Hezký, sluneční den.

P.S. „Děti potřebují spíš vzory než kritiku.“           Joseph Joubert