Standardní rodina si věci PLÁNUJE. Plánuje si dopředu, kdy zajde nakupovat, kdy pojede na výlet či společná rodinná setkání. Standardní rodina se večer doma sejde a prožije si svých, standardních „pět minut“ slávy za účasti pubertálních dětí či unavených rodičů. Standardní rodina se potkává u oběda či večeře a předběžně ví, co bude následovat další den. Prostě takový ten NORMÁLNÍ standardní rodinný život.
A pak jsme tu MY. Máme se rádi, pracujeme, milujeme se, vychováváme děti, také i jíme, dýcháme, spíme atd. Tak, jako VY.
Avšak naší slabinou je plánovat cokoliv. Plánovat, znamená minimálně pět minut dopředu. Standardní rodina to tak dělá. Jenže ne MY. Respektive život s mým nejdražším milovaným nám to neumožňuje J.
Potřebujete doma něco opravit a naplánovat si to? Tak u nás to nejde. Rádi by jste si s kamarády zašli na večeři a oni po Vás chtějí termín? Tak to u nás lze hůře. Chcete si zajít do divadla, kde lístky se kupují dlouho dopředu? Nemyslitelné. Plánujete si romantický večer? Máte to 50 na 50. Nebo..."mami, kdy zajedeme tam a tam abychom tam zařídili či dohodli to a to" - jo, holky, to fakt nevím.
Znáte to, „rodina se dusí“ a je třeba pro to něco dělat. Postupem času vše berete tak, jako to přichází. Vlastně Vám to časem už ani nepřijde divné. Prostě víte, že jste jiní (divní? J ).
Jenže dnes, dnes mám pocit, že jsme dosáhli pomyslného vrcholu….
Momentálně je cca 16:30. Dnes byl naplánovaný odjez na dovolenou. No jo, ale jak jsem již psala výše, plány v naší rodině moc nefungují.
Před domem stojí vygruntovaný karavan. Skříňky hlásí plné vytížení, lednice si chrochtá blahem, jak je naplněna. Trasu naší dovolené mám již týden napsanou, jen ji vytisknout. Naše nejmladší jásá radostí nad odjezdem, pasy i penízky jsou také připraveny. Plány máme veliké, zážitků by "mělo být" opravdu mnoho. Takže můžeme odjet. Hurááááá….neeee.
Něco tu chybí. Chybí nám tu náš nejdražší miláček, který ještě stále ani TEĎ neví, zda dnes odjedeme.
Mezitím mi chodí sms od kamarádek, co nás již znají, se sázkami. Sázky jsou na hodinu či konečný termín odjezdu. Také i lítostivé či nervy dodávající zprávy chodí. Končí většinou slovem….“drž se“ :-).
Holky, nebojte, já se držím. Však nás znáte a víte, že u nás je toto STANDARDNÍ. A hlavně, pokud vyjedeme, zase to bude stát za to :-).
Mezitím přichází dolů z patra naše nejmladší s dotazem, kde je „tatínek“. No, víš, „tatínek“ odjel na jednání….“to si děláš prdel, takže my nikam neodjedeme“ a směje se. Pak dodá s úsměvem cosi o nenormální rodině a jde hledat plážový stan, který jsme zapomněli zabalit, a já mezitím smažím řízky na cestu :-). Co kdyby najednou nejdraž přišel s informací o odjezdu.
Také si volám s moji maminkou a informuji ji o STANDARDNÍ situaci. Na věc odpovídá s úsměvem a péčí rodiče..."neboj, jednou odjedete. Navíc věř, že i přes to máš stále dokonelého a milujícího muže, který za to nemůže"...Hmm, mami, díky. To fakt i já vím :-). Jenže dovolenou mi to nezajistí.
A tak si tu píši tento odlehčený blog s otázkou….tak odjedeme, nebo neodjedeme?
A na jak dlouho vlastně jedeme?
Jooooo, tak to nevím. Nejdražší říká na 14 dní, nebo na sedm či pět...on ještě neví :-). Nooo, necháme se překvapit :-).
Také ale jsem dcera své matky a tím i žena činu. Je mi jasné, že situace je kritická a vymýšlím náhradní plán. Plán zní - neodjedeme nwejpozději zítra směr moooře, já s nejmladší razíme směr rybník. Tam je taky fajn a lednici si hezky, společně, vyprázdníme a miláček se s tím popasuje :-).
Hezkou dovolenou všem a držte nám place.
P.S. než miláček odjel na jednání, tak na mé konstatování „my fakt nejsme normální“ odvětil….NE, ale jinak by jsme v tomto světě nepřežili J.
P.S.S. Ale i když odjedeme zítra či v pondělí, jedno vím jistě…..je to můj milášek a FAKT se s ním nenudíme J
