Pubertální smradi, nevychovanci…nebo ne?

Znáte to, jak na ně přjde puberta, tak jsou k neudržení. Ostatně jsou toho plné blogy. Stále jen někde lítají, „zevlujou“, jsou na „fejsu“, pro sprosté slovo nejdou daleko a úcta je pro ně něco divného. K tomu aby je člověk k jakékoliv práci sakra přemlouval s nejistým výsledkem….

Tak to jsou oni. To jsou naše ratolesti v pubertálním věku a tohle se o nich říká, tohle si mnoho lidí o nich myslí….

Jenže i přes všechna ta negativa, která společnost hlásá, jsme se s manželem se rozhodli, s jednou pubertální partou vyrazit na víkend, kde jediným rodičovským dohledem jsme byli…MY.

Asi tak před měsícem za námi přišla naše starší pubertální dcera. Byla plná nadšení, úsměvu, vtipkování a informací o tom, jak se s kámošema ze třídy dohodli oslavit závěr své povinné školní docházky. „Pojedeme na víkend do kempu a tam se pěkně zkalíme“, oznámila. Chvilku jsem přemýšlela, jak její nadšení zklidnit, ale zase na tak moc, aby se nám „nekousla“. Vždyť v jednom mají ty puberťáci velikou pravdu – končí jejich první důležitá životní etapa. Každý z nich si po prázdninách půjde svou, a často jinou , cestou a je možné, že se opět společně potkají například až po třiceti letech na svém srazu. Tohle si opravdu rozlučku zaslouží.

Jenže, máte tu bandu pátnácti a šestnácit letých „děcek“, co má pocit nesmrtelnosti, zákony vnímá jako drobnou potíž a jediné co chce, je bavit se a pořádně zakalit.

Po chvilce jsem se tedy rozhodla a naší milé puberťačce sdělila, že jejich nápad je super, plně jej podporuji s jednou podmínkou….pojedeme také. Jsme karavanisti, domeček máme s sebou, takže pro nás není problém zajet kamkoliv a tak nějak.....na ně „dohlédnou“.

První reakce byla pozitivně negativní. Dozvěděla jsem se, že jet můžeme (prý se to hodí, „co kdyby něco potřebovali“….jak mě to pobavilo :-) ), ale musíme být někde hodně daleko. Nejlépe na druhé straně kempu. Přeci jen jsme staří a nechápeme jejich touhu po „pařbě“. OK, dohodnuto. S mým malým a tichým otazníkem ve smyslu „mám pochopení, ale jsem i rodič :-)“ a tak to na místě malinko doupravíme.

Manžel zrovna nadšením neoplýval, byl trošku skeptický a již dopředu mě upozorňoval na dopady mého rozhodnutí. „Je ti jasné, že je neuhlídáme? Co chceš dělat, když se ti tam někde za stromem opijí? Jak chceš pak všem vysvětlovat, co se stalo? Jak chceš zabránit, aby si nevzali drogy atd.?“ „Nevím“, řekla jsem, „jediné co vím, že jim prostě věřím“. Věřím tak, že vím, že důvěřuji, ale prověřuji a oni nás nezklamou. Neboj, vím co dělám. Tím rozhovor skončil.

Nastal den D a my vyrážíme. My (jediní rodiče) jedeme dříve, abychom tam vše připravili, se správcem projednali. Banda nadšených deváťáků se žene za námi autobusem. Jsem plna napětí, trochu obav, ale zároveň nadšení a víry, že nás nezklamou.

Nezklamali.

Víkend byl nakonec naprosto úžasný. My (rodiče) jsme kempovali asi tak 30m od jejich chatek s přímým výhledem ( :-) ). Večer jsme společně dělali táborák, pekli buřty, poslouchali s nimi jejich muziku, nebo také písničky D. Landy, J. Schelingera či Divokýho Billa.Také jsme vyslechli jejich příběhy, dávali prostor v jejich pubertálních zájmech, vyjadřování atd. To vše se stálým uvědoměním a „hlídáním kdyby něco“. Jak se nám to velice vyplatilo. (P.S. víte jak je legrační, když Vám pouštějí "jahody zmaražený" jako svojí super písničku?)

Opravdu nezklamali.

Jediný průšvih neudělali, nic nezdemolovali a s blížící se půlnocí hlídali čas, aby ostatní v kempu nerušili, nebo se přímo s nimi dohodli, zda to nevadí. Možná i nějaké to pivko bylo, ale vše v klidu. Cítili se svobodní a plní života. Nezneužívali naší důvěry a my jejich. Za to se nám odvděčovali pohodou, spontánností a upřímnou radostí z každé jejich víkendové volné minuty. Poslouchali jsme neuvěřitelné historky, legrační hlášky, jež nás do pozdní noci bavily až bránice sotva držela :-). Také jsem po mnoha letech obula kecky, protože mě ukecali na fotbal :-). Do svého světa nás tak krásně vtáhly, že jsme si s manželem jednu chvilku začali připadat, jako by nám bylo oněch 16.

Měla jsem z toho ohromnou radost. Hlavně proto, že ty puberťáčky znám již nějaký ten rok osobně. Znám je z doslechu, či facebooku, a vím, že i oni si prošli obdobím, kdy „selfie“ či „každominutový status“ byl u nich standardem.Měla jsem radost proto, že v určitém momentu jejich života jsem o nich trochu pochybovala a viděla jen jejich sebestřednost, lenost, virtuální komunikaci, prázdnotu. Také díky tomu, že s dcerou máme vztah postavený na důvěře, jsem znala jejich poklesky a průšvihy. Ale a spletla jsem se.

Najednou před námi stanuli puberťáčci, nebo spíše mladí, skoro dospělí, kteří mají své zájmy. Cítí zodpovědnost. Mají veliké životní sny a plány, za kterými jsou rozhodnuti si jít. Přemýšlejí, jak to rodičům ulehčit a život si užít tak, jak si představují. Vyslechli jsme si  také spousty životních příběhů, radostí i starostí. Dovolili nám být chvilku součástí jejich světa, věřili nám, že jim to nezkazíme a na oplátku my věřili jim, což se vyplatilo. A já za to moc děkuji.

A za co ještě děkuji? Děkuji za to, že i když to v určitou jejich životní etapu vypadalo s nimi hodně špatně, není to tak. Mají něco z nás, mají naše instinkty, návyky a zvyky. Nejsou to šmejdi, nejsou to smradi či nevychovanci. Jsou jen mladí a neklidní. Jsou plni svých ideálů a přání, které jsme měli i my. Jsou úžasní.

Zkusme jim tedy, místo toho, abychom na ně neustále jen nadávali či je podceňovali, uráželi a ponižovali, věřit. Dát jim ten prostor, který jsme koneckonců kdysi chtěli i my. Uvidíte, že ono to není zase tak horký, jak se všude píše či říká. Je plno z nich, co si tím vším musí projít, ale zase se dokáže vrátit z těch divokých let zpět a založit rodinu. Nenadávejme jim za to, věřme jim.

Mluvme s nimi, poslouchejme je a dávejme jim prostor. Dávejme jim prostor na sebe vyjadřování, bez ohledu na to, zda s tím momentálně plně souhlasíme, či je to podle našich pravidel. Vždyť kde my máme jistotu, že ty naše pravdy a pravidla jsou to správné? Mimochodem, i tato přání o naslouchání a víře, zněla z jejich úst o tomto víkendu.....

Oni se nám za to pak, až to období pomine, odvděčí péčí, plnou láskou a pochopením ke stáří. Láskou a stabilitou proto, že již nebudou mít ve svých třiceti letech pocit či potřebu něco dohnat.  Oni si to v ten moment totiž již prožili a tak mají mentální i psychický prostor postoupit zase o ten stupínek výše. A tak je to správně. Každý věk potřebuje své.

Oni jsou naše budoucnost a chceme li věřit v naši dobrou budoucnost, musíme věřit i jim.

Krásný večer :-)