Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pubertální smradi, nevychovanci…nebo ne?

23. 06. 2014 20:00:04
Znáte to, jak na ně přjde puberta, tak jsou k neudržení. Ostatně jsou toho plné blogy. Stále jen někde lítají, „zevlujou“, jsou na „fejsu“, pro sprosté slovo nejdou daleko a úcta je pro ně něco divného. K tomu aby je člověk k jakékoliv práci sakra přemlouval s nejistým výsledkem....

Tak to jsou oni. To jsou naše ratolesti v pubertálním věku a tohle se o nich říká, tohle si mnoho lidí o nich myslí....

Jenže i přes všechna ta negativa, která společnost hlásá, jsme se s manželem se rozhodli, s jednou pubertální partou vyrazit na víkend, kde jediným rodičovským dohledem jsme byli...MY.

Asi tak před měsícem za námi přišla naše starší pubertální dcera. Byla plná nadšení, úsměvu, vtipkování a informací o tom, jak se s kámošema ze třídy dohodli oslavit závěr své povinné školní docházky. „Pojedeme na víkend do kempu a tam se pěkně zkalíme“, oznámila. Chvilku jsem přemýšlela, jak její nadšení zklidnit, ale zase na tak moc, aby se nám „nekousla“. Vždyť v jednom mají ty puberťáci velikou pravdu – končí jejich první důležitá životní etapa. Každý z nich si po prázdninách půjde svou, a často jinou , cestou a je možné, že se opět společně potkají například až po třiceti letech na svém srazu. Tohle si opravdu rozlučku zaslouží.

Jenže, máte tu bandu pátnácti a šestnácit letých „děcek“, co má pocit nesmrtelnosti, zákony vnímá jako drobnou potíž a jediné co chce, je bavit se a pořádně zakalit.

Po chvilce jsem se tedy rozhodla a naší milé puberťačce sdělila, že jejich nápad je super, plně jej podporuji s jednou podmínkou....pojedeme také. Jsme karavanisti, domeček máme s sebou, takže pro nás není problém zajet kamkoliv a tak nějak.....na ně „dohlédnou“.

První reakce byla pozitivně negativní. Dozvěděla jsem se, že jet můžeme (prý se to hodí, „co kdyby něco potřebovali“....jak mě to pobavilo :-) ), ale musíme být někde hodně daleko. Nejlépe na druhé straně kempu. Přeci jen jsme staří a nechápeme jejich touhu po „pařbě“. OK, dohodnuto. S mým malým a tichým otazníkem ve smyslu „mám pochopení, ale jsem i rodič :-)“ a tak to na místě malinko doupravíme.

Manžel zrovna nadšením neoplýval, byl trošku skeptický a již dopředu mě upozorňoval na dopady mého rozhodnutí. „Je ti jasné, že je neuhlídáme? Co chceš dělat, když se ti tam někde za stromem opijí? Jak chceš pak všem vysvětlovat, co se stalo? Jak chceš zabránit, aby si nevzali drogy atd.?“ „Nevím“, řekla jsem, „jediné co vím, že jim prostě věřím“. Věřím tak, že vím, že důvěřuji, ale prověřuji a oni nás nezklamou. Neboj, vím co dělám. Tím rozhovor skončil.

Nastal den D a my vyrážíme. My (jediní rodiče) jedeme dříve, abychom tam vše připravili, se správcem projednali. Banda nadšených deváťáků se žene za námi autobusem. Jsem plna napětí, trochu obav, ale zároveň nadšení a víry, že nás nezklamou.

Nezklamali.

Víkend byl nakonec naprosto úžasný. My (rodiče) jsme kempovali asi tak 30m od jejich chatek s přímým výhledem ( :-) ). Večer jsme společně dělali táborák, pekli buřty, poslouchali s nimi jejich muziku, nebo také písničky D. Landy, J. Schelingera či Divokýho Billa.Také jsme vyslechli jejich příběhy, dávali prostor v jejich pubertálních zájmech, vyjadřování atd. To vše se stálým uvědoměním a „hlídáním kdyby něco“. Jak se nám to velice vyplatilo. (P.S. víte jak je legrační, když Vám pouštějí "jahody zmaražený" jako svojí super písničku?)

Opravdu nezklamali.

Jediný průšvih neudělali, nic nezdemolovali a s blížící se půlnocí hlídali čas, aby ostatní v kempu nerušili, nebo se přímo s nimi dohodli, zda to nevadí. Možná i nějaké to pivko bylo, ale vše v klidu. Cítili se svobodní a plní života. Nezneužívali naší důvěry a my jejich. Za to se nám odvděčovali pohodou, spontánností a upřímnou radostí z každé jejich víkendové volné minuty. Poslouchali jsme neuvěřitelné historky, legrační hlášky, jež nás do pozdní noci bavily až bránice sotva držela :-). Také jsem po mnoha letech obula kecky, protože mě ukecali na fotbal :-). Do svého světa nás tak krásně vtáhly, že jsme si s manželem jednu chvilku začali připadat, jako by nám bylo oněch 16.

Měla jsem z toho ohromnou radost. Hlavně proto, že ty puberťáčky znám již nějaký ten rok osobně. Znám je z doslechu, či facebooku, a vím, že i oni si prošli obdobím, kdy „selfie“ či „každominutový status“ byl u nich standardem.Měla jsem radost proto, že v určitém momentu jejich života jsem o nich trochu pochybovala a viděla jen jejich sebestřednost, lenost, virtuální komunikaci, prázdnotu. Také díky tomu, že s dcerou máme vztah postavený na důvěře, jsem znala jejich poklesky a průšvihy. Ale a spletla jsem se.

Najednou před námi stanuli puberťáčci, nebo spíše mladí, skoro dospělí, kteří mají své zájmy. Cítí zodpovědnost. Mají veliké životní sny a plány, za kterými jsou rozhodnuti si jít. Přemýšlejí, jak to rodičům ulehčit a život si užít tak, jak si představují. Vyslechli jsme si také spousty životních příběhů, radostí i starostí. Dovolili nám být chvilku součástí jejich světa, věřili nám, že jim to nezkazíme a na oplátku my věřili jim, což se vyplatilo. A já za to moc děkuji.

A za co ještě děkuji? Děkuji za to, že i když to v určitou jejich životní etapu vypadalo s nimi hodně špatně, není to tak. Mají něco z nás, mají naše instinkty, návyky a zvyky. Nejsou to šmejdi, nejsou to smradi či nevychovanci. Jsou jen mladí a neklidní. Jsou plni svých ideálů a přání, které jsme měli i my. Jsou úžasní.

Zkusme jim tedy, místo toho, abychom na ně neustále jen nadávali či je podceňovali, uráželi a ponižovali, věřit. Dát jim ten prostor, který jsme koneckonců kdysi chtěli i my. Uvidíte, že ono to není zase tak horký, jak se všude píše či říká. Je plno z nich, co si tím vším musí projít, ale zase se dokáže vrátit z těch divokých let zpět a založit rodinu. Nenadávejme jim za to, věřme jim.

Mluvme s nimi, poslouchejme je a dávejme jim prostor. Dávejme jim prostor na sebe vyjadřování, bez ohledu na to, zda s tím momentálně plně souhlasíme, či je to podle našich pravidel. Vždyť kde my máme jistotu, že ty naše pravdy a pravidla jsou to správné? Mimochodem, i tato přání o naslouchání a víře, zněla z jejich úst o tomto víkendu.....

Oni se nám za to pak, až to období pomine, odvděčí péčí, plnou láskou a pochopením ke stáří. Láskou a stabilitou proto, že již nebudou mít ve svých třiceti letech pocit či potřebu něco dohnat. Oni si to v ten moment totiž již prožili a tak mají mentální i psychický prostor postoupit zase o ten stupínek výše. A tak je to správně. Každý věk potřebuje své.

Oni jsou naše budoucnost a chceme li věřit v naši dobrou budoucnost, musíme věřit i jim.

Krásný večer :-)

Autor: Klára Hájek Velinská | pondělí 23.6.2014 20:00 | karma článku: 33.79 | přečteno: 6032x

Další články blogera

Klára Hájek Velinská

Pohoda a relax v krásných saunách

Tyto lázně a sauny jsme navštívili náhodou při cestě naším karavanem z Erdingu. Měli jsme den volna a rozhodli se nepospíchat domů a prodloužit si tak náš saunovací výjezd poznáním dalších termálních lázní.

18.9.2017 v 13:58 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 321 | Diskuse

Klára Hájek Velinská

Ruská sauna, diskotéka s laser show v termálech a 16 super tobogánů

Letošního roku jsme se vydali do dalších termálních lázní a aquaparku v Německu. Jaké to tam bylo a zda stojí za návštěvu se můžete dočíst v mém příspěvku.

12.9.2017 v 16:18 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 599 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Hermína Muchová

Světová premiéra v Řeznické přiláká do hlediště i samotného autora Billa C.Davise

Tragikomický souboj irských emigrantů o domov a kořeny, pravdu, pochopení a svobodu svého vlastního rozhodnutí v době, kdy Amerika přestává být synonymem pro lepší budoucnost a demokracii.

21.11.2017 v 7:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Karel Sýkora

Zaplatili byste kávu navíc?

Vešli jsme do kavárny, objednali si a sedli ke stolu. Po nás přišli dva lidé a objednali si také. „Pět káv prosím, dvě pro nás a tři navíc.“ Zaplatili pět káv, vypili své dvě a odešli.

21.11.2017 v 6:00 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 156 |

Roman Potoczný

Já, Kajínek Superstar

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Každou neděli prolamuje Jiří Kajínek na televizní obrazovce stanice Prima další tabu. Neskrývá se, nestrká hlavu do písku, ale hrdě popisuje svůj příběh a buduje svou vlastní legendu.

20.11.2017 v 23:13 | Karma článku: 18.99 | Přečteno: 530 | Diskuse

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Povoláni Bohem k velikosti

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

20.11.2017 v 7:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 |

Karel Sýkora

Adam Mackerle – Všeobecný úvod do Písma svatého

Tato kniha je určena čtenářům, pro které Bible není něčím zcela novým, kteří ji již měli v rukou, četli v ní a začali si klást otázky, které při četbě Bible časem zákonitě vyvstanou: Kde se bere text knih Starého a Nového zákona?

19.11.2017 v 18:38 | Karma článku: 5.57 | Přečteno: 112 |
Počet článků 31 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1427

Nadšená cestovatelka a blogerka. Mým snem je být digitální nomád, neboť svoboda cestování ve spojení s karavaningem je pro mě životní "cesta i cíl". Jsem zároveň autorka karavanistických blogů na "Klárinka Cestuje".



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.