Dnes jsou tomu skoro čtyři měsíce, co se nám doma rozbila televize. Nejprve jsem si myslela, že musíme ihned pořídit novou, protože bez televize přeci nelze běžný rodinný život provozovat, a tak je třeba zakoupit novou. Jak jsem se zmýlila!
Náhoda tomu chtěla, že televize se nám rozbila přesně 25.12, kdy sehnat opraváře je nadlidský výkon. Trochu nám to bylo líto, neuvidíme vánoční pohádky, ale na druhou stranu, přeci se nic neděje. Odjíždíme bydlíkem na vánoční prázdniny a není tedy potřeba, aby fungovala. „Opravář může přijít po novém roce“ řekla jsem si a tento problém uzavřela.
Druhého ledna jsem však zjistila, že ještě nějaký ten den potrvá, než bude možné začít situaci řešit. I opraváři si prodloužili vánoční prázdniny a jen tak někdo neopravuje. To už za námi byl více jak týden bez televize a ten největší „televizní absťák“ jsme měli za sebou. No, mám-li být přesná, naše nejmladší dcera ho měla za sebou J.
Následně dny ubíhaly a nebyl čas s tou televizí kamkoliv zajet. Také jsem párkrát zapomněla opraváři zavolat… Než jsem se nadála, byl konec ledna.
Začala jsem tedy intenzivně přemýšlet nad svou liknavostí a tím, že bych měla již opravu zařídit.
Sedím si tak jednoho dne ráno s kávou a přemýšlím, co je doma tak dlouhodobě jiného a děsně pohodového, až jsem na to přišla. Ticho a pohoda! Já snídám a nekřičí mi tu „zvláštní“ americké seriály, neslyším neustále stejné „vtipy“ podkreslené humorným smíchem. Je ticho, my snídáme, nejmladší dcera vše stíhá tak, aby její odchod do školy byl v souladu s odjezdem autobusu a mé nervy a hlasivky jsou najednou ušetřeny. Nemusím ji honit a říkat „rychle dosnídej, umyj se, ještě vlasy, kde máš mikinu, bundu, klíče…“, protože ona se ne a ne odtrhnout od toho seriálu a rohlíku. Prostě jí teď zazvoní budík na telefonu, který oznamuje „máš 5 minut do odchodu“. Ona vstane, vše připraví a v klidu odejde na autobus a do školy…..S mužem jsme zatím abstinenci nepociťovali, neb se na ni skoro nekoukáme, avšak stále pocit běžící TV tam byl.
Rozhodla jsem se tedy naši rodinu podrobit testu.
Prohlásila jsem: „televize nejde, opravář je v nedohlednu a musíte tedy i další dny zvládnout bez té (prokleté) TV“.
Výsledek? Neuvěřitelný.
Dcery pokud chtějí, pohádku či film si pustí na PC. Mladší dcerka tráví od té doby ještě více času venku s kamarády a také její slovní zásoba se zvýšila. Je totiž nucena komunikovat a ne jen pasivně poslouchat (jak je tomu při sledováni TV). Také když se spolu učíme, je více v klidu a nepospíchá s důvodem, že jí „za chvilku dávají díl seriálu, který ještě neviděla a fáákt jej musí vidět“. Zkrátka nic ji neomezuje a zároveň nebere na soustředěnosti. Má jen nás, učení a kamarády.
Po více jak měsíci bez TV si už pomalu ani jeden člen naší rodiny nevzpomněl. Pokud my dospěláci chceme vědět co se děje, máme internet (podotýkám, že z důvodu naší práce opravdu musíme být v centru dění, ale i ten internet Vás nakonec plně informuje, leckdy, více, než je zdrávo. Takže jsme v obraze) a nejmladší dcerka už televizi skoro nevyhledává. Pokud se sejde večer, kdy jsme všichni doma, raději si zahrajeme hry, popovídáme, co se přes den událo a pak s úsměvem se rozejdeme do svých pokojů odpočívat. Dcery si třeba ještě zajdou zahrát i tu hru na PC, my rodiče při kávě rozebereme celý den a ke spánku se ukládáme krásně rodinně naladěni.
Musím zdůraznit, že i nám dospělým se hodně změnil režim. Já si díky nedostupnosti TV například nastavila zdravější režim. Tím, že chodím dříve spát, nedělá mi problém ráno čilá vstávat a již v půl osmé být každý den v posilovně, kde si protáhnu tělo před pracovním výkonem a opět přemluvím ten metr, aby ukazoval méně :-).
Dříve, byť jsem TV nevnímala, tak jsem pasivně u ní usínala. Znáte to. Potřebuje „pohádku na dobrou noc“. Avšak konečné usnutí je odsunuto a ráno zvonící budík je šílenost. Dnes vstanu a po snídani s úsměvem utíkám do fitka pozorovat cvičence, občas prohodit slovo a odcházím ne jen fyzicky naplněna, ale i duševně J.
Shrnuto, podtrženo. Pokud by mi někdo ještě před vánoci říkal, že TV doma nemá, pokládala bych ho za blázna.
Dnes jsme s mužem vedli rozhovor, zda tedy nakonec TV pořídit, či nepořídit. Oba jsme se shodli na jednom. NEPOŘÍDIT. Náš život je od té doby bohatší, klidnější a krásnější. Pro některé to může znít zvláštně, ale opravdu. Zkuste si to. Já si to také myslela. Ale dnes mám názor úplně jiný.
Krásný večer všem.
