Sluníčko venku svítí a prach na našich kempingových židlích je už moc vysoký. Je třeba jej smést. Také chybí vůně ohýnku a čerstvě opečeného buřtu. Prostě začít tu sezonu a hezky si to užít, pořádně si venku zakempovat a opět pocítit nádherný pocit svobody a souznění s přírodou. Tak jsme vyrazili.
Kam? Rozhodnutí bylo jednoduché. Pojedeme do kokořínského údolí, kde je vše kousek, kempovat v tomto měsíci je také možné a pořádně si to užijeme.
Je pátek, cca v 21:00hod a my přijíždíme na místo. Opuštěné tábořiště uprostřed nádherných lesů a CHKO. Venkovní teplota hlásí -1 stupeň. Obloha je jasná a konečně je vidět veliké množství hvězd. Není tu totiž světelný smog. Jak jsme se na tuto chvíli těšili. Zaparkujeme, vyvážíme rovnováhu v našem „bydlíku“, pořádně roztopíme na příjemných 23 stupňů a s hrnkem kávy jdeme ven koukat na hvězdy a dýchat úžasně čerstvý vzduch. Pak honem spát. Na zítřek máme totiž naplánovanou dlouhou procházku, ohýnek, buřtíky a pohodu. Jak dlouho jsme se na to těšili.
Ráno v šest hodin mě budí zpěv ptáků (ano, v tomto měsíci již jsou krásně slyšet) a vstávám. Venku je zmrazka, zima, ale krásně. Slunce vychází, prosvítá mezi stromy, jeho paprsky se odrážejí ve zmrazce, která se usadila na trávě a já mám pocit ráje. Piji kávu, poslouchám probouzející se přírodu a je mi krásně.
Po snídani s mužem vyrážíme na procházku. Nakonec je to 12km s úžasnou zastávkou v nedalekém hostinci. Manžel je romantik a trvá na tláče s cibulí a řezaném pivku. Vypráví mi o svém dětství, výletech s babičkou a dědou a je spokojený. Jak já jsem šťastná. Konečně, po těch nekonečných týdnech a nocích práce odpočívá a já s ním. Také si vyšlápneme těch nemálo schodů na Pokličky, prošmejdíme vršek, povzpomínáme na pubertální léta, kdy jsme tu byli (každý tehdy sám, neb jsme se neznali) s kamarády a jdeme dál. Pak se pokusíme sehnat v dostupných hostincích buřty, avšak neúspěšně. Nevadí, to vyřešíme, první letošní ohýnek bude.
S podvečerem, či správně odpolednem (jsou tři hodiny), se vracíme zpět k bydlíku. Jsme natěšeni na ohýnek a párky z láku. Ty jsou totiž jediné, které z uzenin v bydlíku máme. Ale to nevadí. Chceme opékat a tak i tyto párky budou dobré. Pak si také vzpomeneme na jablka a s nimi vzpomínky z mládí, kdy jsme je házeli do rozžhaveného popelu za účelem „opečení“ a je jasno. Večer bude nostalgický, romantický a teplý.
Manžel zjišťuje (dle předpokladu), že dřevo je mokré a vydá se hledat březovou kůru. Nalézá a jak malý kluk s úsměvem se vrací a roztápí. Sice do velkého ohně, co by nás zahřál, to trvá skoro dvě hodiny, ale je šťastný že se mu to daří, vzpomíná na skautské rady a já s ním. Vždyť je tu jaro, my opět kempujeme a jsme v krásné přírodě. Žijeme.
S blížící se tmou teplota v údolí klesá až na mínusovou teplotu, ale nám to nevadí. Máme za zády bydlíka, kde je teplo. Před námi je plápolající oheň a kolem příroda a ticho. Už dlouho jsme si s mužem nepopovídali tak krásně, jako tento večer. Už dlouho jsme si neuvědomili tu krásu a svobodu kempování a karavaningu jako ten večer a už dnes se těšíme na další výlet. Vždyť je tu jaro a s ním neuvěřitelné množství možností kam jet…..vždyť jednou bydlík, pořád bydlík J.
