Dítě na servisní smlouvu

Zcela určitě znáte to rčení „když se žena v určitém věku zamiluje, je to, jako když hoří stodola“. Tak přesně takhle se mi před nějakým časem doma vzbouřily hormony. Ovšem ne ve smyslu zamilovanosti, ale posledního vzplanutí k miminku. Naštěstí však po rychlém vzplanutí přišlo i vychladnutí a já se tomu s manželem dnes už jen směji. Jediné co mi v hlavě z tohoto období hluboko v mysli utkvělo je výše uvedený nadpis a uvědomění si, že chlapi to s námi někdy mají opravdu těžké a že si oprávněně zaslouží naše hluboké uznání :-).

Začnu hezky od začátku.

V posledním roce se v našem okruhu přátel i rodiny rozmohlo tzv. množení. Původně jsem si myslela, že budu vůči tomuto „virusu“ imunní. Můj muž byl v klidu, spokojeně se mnou objížděl miminka, předával maminkám pleny, s tatínky si připíjel na zdraví a pokaždé na mě mrknul jako že „to jsou ale blázni viď, na stará kolena do toho šli“.

No jo, ale to jsme ani jeden z nás netušil, že při poslední návštěvě se nakazím. To bylo někdy v říjnu. Od té doby jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že k našim třem ratolestem by nebylo až tak špatné ještě jednoho slintajícího prcka pořídit.

Začala jsem nenápadně a občas večer předhodila návrh. Muž jej s úsměvem nenápadně přešel a považoval to vždy za vyřešené. „Přeci jsme si jasně řekli, že už ne“. Jenže ty hormony jsou pěkné potvory a s každým jeho láskyplným NE, se začaly více a více bouřit. Bouřily se tak dokonale, že postupem času naše večerní hovory končily mým hodinovým vyprávěním, jak by to bylo krásné, jak už tady přesně v tom rohu vidím tu postýlku, jak nám ty děti odrostly a je třeba si to ještě trošku užít atd. atd. Musím uznat, že výčet argumentů byl nekonečný a opravdu bravůrný.

A pak se to stalo.

Jednoho večera, kdy jsem vedla svůj obvyklý emotivní monolog na téma slintající prcek, můj manžel s láskyplnýma očima řekl ANO. Zároveň také očekával (oprávněně) láskyplné objetí, slzy v oku a sliby o nekonečně krásné, růžové budoucnosti s naší vééélikou rodinou.

Namísto toho se stalo něco úplně jiného a pro něj absolutně nečekaného J.

V ten moment jsem si totiž uvědomila, co to vše znamená a spustila….kolik je kolem miminka a výchovy batolete práce, čeho všeho bychom se museli vzdát a že by to znamenalo pořídit si větší domeček, vždyť přeci 4+1 je málo, také je třeba dítko zajistit do budoucna, vždyť školy a kroužky také nebudou úplně levné a co teprve větší auto, větší karavan a větší rezerva na bankovním kontě. Jestli si myslí, že jsem úplná naivka, tak to tedy ne.  Jsem zkušená matka, která na rozdíl od něj ví, co to obnáší. Miminko ROZHODNĚ naší láskou nenakrmím, naším rodinným štěstím kroužky nezaplatím, naše současné děti to rozhodně nesmí pocítit (je to naše rozhodnutí a ne jejich) a oblékat ho přeci nebudu do holčičího, protože to musí! být kluk. Toho totiž ještě nemáme. A pokračovala jsem dále a dále.

Muselo to trvat snad dvě hodiny. Můj „svatý“ manžel nejprve vyvalil oči a snad i prožil šok. Pak se snažil něco říkat, ale v záchvatu mého mateřství, rodinného moudra a ženství jsem jej samozřejmě ke slovu nepustila. Vždyť JÁ to přeci všechno vím, uvědomuji si a ON je ten, co je lehkomyslný a vidí to, jako když se jde koupit chleba. Mít miminko je přeci veliká zodpovědnost a on si to vůbec neuvědomuje!

No dopadlo to tak, jak mělo a dnes se tomu oba už jen smějeme. Můj muž totiž ten večer už jen seděl, poslouchal a v závěru s naprosto vážným a důrazným výrazem pronesl svoji závěrečnou větu. „Já myslel, že chceš dítě, ale ty místo toho po mě žádáš servisní smlouvu“.

V ten moment jsem si uvědomila, jak těžké to ti muži mají s námi, jak složité jsme my ženy a hlavně, než začnu na něco tlačit, bylo by fajn si to pořádně rozmyslet. Toho večera měl nejvíc rozumu můj muž.

Takže dámy, dříve, než začnete tzv. tlačit na pilu, pokuste se věci domyslet do důsledku a věřte, že je to fajn, mít ty naše muže a děkujme jim za tu neuvěřitelnou trpělivost, co s námi mají :-).

P.S. Nakonec jsme si k naší čivavý důchodkyni pořídili ještě psí miminko a je to super :-).