Univerzita třetího věku, je to opravdu tak hodně dobrá myšlenka?

K napsání tohoto blogu mě vede reálná zkušenost v rámci mé rodiny. A mohu říci ANO, více než dobrá.

Mám-li to nějak shrnout, tak maminka rozhodně neměla jednoduchý život, ale zároveň si nemyslím, že by patřil mezi ty úplně nejhorší. Vždy byla a je tou pravou maminkou, jež u sebe máte právě v ten moment, kdy ji potřebujete, tou babičkou, která s láskou pečuje o vnoučata a zároveň její aktivita byla nekonečná. Také si ale jako většina z nás (Vás) procházela svými životními starostmi a do toho přišla její nemoc. A právě výše uvedené ji jednoho dne, ve svém ještě ne příliš hodně pokročilém věku, tak nějak semlelo. Uzavřela se před světem a někdy jsem měla pocit, že rezignovala. Nepomáhaly různé návrhy, nápady či cokoliv jiného. Na vše byl odpovědí její věk a (bohužel) také často zmiňovaná vážná nemoc. Bylo to tiché trápení a zároveň nechápání pro všechny z naší rodiny, které trvalo neuvěřitelných více jak 10 let.

V momentě, kdy jsem to již začala vzdávat a smiřovat se s její tezí "jsem invalidní důchodkyně a takto již dožiju a nic nepotřebuju" to přišlo. Stalo se něco neuvěřitelného. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Jsou to už čtyři roky.

Při jednom z mých mnoha telefononátů mi maminka hrdě oznamovala, že se zapsala na univerzitu třetího věku. Tehdy jsem absolutně netušila, jak úžasný krok to byl.

Od toho dne moje maminka jen kvete, rozvíjí se a já mám pocit, že i ta Růže jí může zavidět.

Najednou začala jezdit na exkurze, scházet se s kamarádkama stejného smýšlení, začala se více aktivně zajímat o vše kolem ní, zejména historii, kterou vždy milovala, a celkově být zase aktivní vůči okolnímu světu.

Ještě teď si pamatuji, jak hrdě mi posílala svou "bakalářskou" práci k formátování a tisku, aby ji mohla odevzdat, pamatuji si, jak hrdě! mi ukazovala imatrikulační listinu, kterou si následně nechala zarámovat, jak nadšeně hlásila, že se zapsala do dalšího ročníku a přemýšlela, co si pěkného koupí na sebe s naprosto vážným výrazem "nebudu přeci v té škole dělat ostudu :-)". Začala znovu aktivně žít a co víc, našla si další smysl a zejména náplň života.

A to úplně nejlepší? Najednou i můj tatínek se tiše a nenápadně začal nosit jako páv, protože jeho manželka studuje. Ano, mají takové to klasické manželství, kde si hrají na kočku a myš, ale zároveň je naplněno neuvěřitelnou tolerancí, láskou a respektem, který vidí jen ten, kdo je plně zasvěcen. Kdykoliv příjde na téma studia, vždy tatínek pyšne vypráví, nebo naslouchá a v jeho nitru vidím tu spokojenost a pýchu, byť maminka vždy s příjezdem ze školy mu musí přivézt ,ve formě "odpustku", nějakou tu sladkost ;-). Vše se jediným okamžikem změnilo.

Proto pokud máte rodiče v důchodovém věku a tak nějak nevíte, jak je povzbudit a probudit v nich zapomenutou jiskru života, sdělte, nebo připomeňte jim tuto neuvěřitelnou možnost. Uvidíte, že se začnou dít nevídané věci.

krásný večer :-)

P.S. Milá mami, milý tati, jsem na Vás opravdu pyšná!